Za krátko již, sladké robě,
cítím to, ba dobře vím,
srdce mé zas vzlétne k tobě
a já za ním přiletím
roztoužený, rozněžněný,
pán i vasal malé ženy,
k níž ho vedou všecky cesty,
jako věřícího v Řím.
V bílé dlaně srdce chytíš
a pak s písní, jež jen tvou,
v ohni pekla těla vznítíš
pro sonatu vášnivou
a když vše si dáme věnem,
na minulost zapomenem,
byť i byla jako tajfun
divokou a bouřlivou.