Sametová tvoje pleť
dráždí moje vzpomínání
a mé dlaně touží teď
něžně, jemně sáhnout na ni,
pohladit ji, pocelovat,
tisíc polibků v ní schovat
a vzbudit v ní polehounku
sladká přání.
Jako bílý světla proud
do šera bys zasvítila,
bych tě mohl obejmout,
jak jsi o tom včera snila,
když tě hvězdy probudily
a řekly ti, že tvůj milý
právě touží, abys v jeho
loktech byla.
V zlatém zraku modrý zrak
spjaly by se k slávě země,
bych moh' zříti na zázrak,
jak se ztrácíš, mizíš ve mně,
až by se jen vlna těla
bílou září v šeru chvěla
a dvě duše až by jenom
lkaly jemně...