Tak velkým být, jak velké jest mé hoře
ó, jak bych snadno dotýkal se hvězd
a kroky mé by překročily moře,
když jinam chtěl bych choré srdce nést.
Oblaků písně do duše bych zvábil
s hymnami nedotknutých pralesů
co bylo aby zašlo bez hlesu.
Na ňadrech prahor v den bych odpočíval
a nocí pak jak svědomí bych šel,
do srdcí zrádných hořce bych se díval
a srdcím věrným o štěstí bych pěl.
Až setkal bych se s onou, která dala
velkému hoři mému strašný vznik –
neklnul bych jí – dobře udělala –
a děkuji jí za ten okamžik.
Vždyť jenom ona cestu naznačila,
po které pouze silní mohou jít:
je v utrpení nejslavnější síla
a nejblíž k cíli cílů – zvítězit.
Zvítězit nad vším, co nám v cestě stálo
a opojit se moci velebou,
když nade vším by nejjasněji plálo:
zvítězil, Pyšný, také nad sebou.