Smyslné a ospalé mlhy se dálkami valily
šedivým závojem obzor zastírajíce
a jediná plachá hvězda kmitala se ještě
na pusté prostoře znepokojených nebes.
Temnilo se kolem, podivného cos rostlo,
co třáslo korunami staletých stromů,
vzpínalo se všecko těžkým oddychováním
a oblaky se prudce, neúprosně blížily.
My stáli na stráni pod skalním výběžkem
a mlhy se plazily dole u našich nohou
a mraky nám ležely na hlavách a hvězda,
ta jediná, ztracená hvězda hořela nám.
Stuleni k sobě veškerou něhou údů,
slyšíce stejně řítění budoucí hrůzy,
s tlukoucím srdcem a bázní v zpěněné krvi
jsme stáli, když ohlásila bouře svůj vpád.
Defilovaly blesky okolo nás stále,
ve skalách dunění podivně naříkalo,
až příroda široce oddechla v dálky,
blesk udeřil a bylo veliké ticho...
Obloha rozevřela černý svůj krunýř,
hvězdnatých bludiček tisíce zazářilo,
modravá nálada chvěla se nad údolím
a v strmé výši vyplul bílý měsíc.
A všecko na nás volalo a vítalo nás něžně,
rozplameňovalo naše mladá těla,
abychom před tváří všeho, rovni bohu tvůrci,
nádhernou chvíli láskou posvětili...
Smyslné a ospalé mlhy se dušemi valily
šedivým závojem lásku zastírajíce,
když loučil jsem se se svou zlatovláskou
posledním políbením... Vítalo nás jitro.