* * *

Melancholický bratře, opusťme samotu, ponořme v slunce hlavu, odevzdejme se davu

a jeho jásotu. Jsme pohozené listy se stromu života, jsme v stínu svadlé kvítí,

psi, kteří nesmí výti, když hnusna samota. Náruče vdov a panen nečinně zahálí

a plná ňadra, boky po mnohé jistě roky vítěze čekaly. Poháry, absinth, pitky

k nezahození věc – bouř v křečovitém řevu a v nadávkách a zpěvu nám neuškodí přec.

Melancholický bratře buď satan bohem zas – tuberkulosa čeká, smrt pomalu nás svléká:

ať vezme všecko ďas! Dnes večer zahájíme i ukončíme snad, a po nás na památku

nekrolog bude v plátku, že ten i onen pad...