Když šlo včera slunce spát
a den v šeru zašel,
Zlatou Studnu, již mám rád,
že tam možno vzpomínat,
jsem si večer na hodinku
k uklidnění našel.
Hvězdy plály nad Prahou
zadumanou, temnou,
jejíž věže výstrahou
v dobu i v noc neblahou
tyčily se, jak by v žalu
souhlasily se mnou.
A mé srdce úpělo
k hvězdnatému nebi:
Proč již není veselo
pro duši i pro tělo,
když radosti v životě je
nejvíc zapotřebí?
Proč jen prázdno objímám,
šeptám tvoje jméno,
proč u Zlaté Studny sám
zrak do temna upínám,
jak bych tušil, že z něj vyjdeš,
drahá moje ženo?
Věřím však, že přijde čas
zázraků a krásy,
kdy zaplane slunce jas,
žal a smutek vezme ďas
a já šťasten zavýsknu si:
Až do smrti má jsi!