Tobogane, tobogane,
vynáleze ještěří,
tisíc srdcí pro tě plane,
jak se trochu sešeří,
cudné panny, čilí páni
stékají tě bez ustání –
kdo má nohy, musí lézt
a střemhlav se dolů nést.
Tobogane, dive věku,
plný vzácné ochoty,
strhat roucho s ženských vděků
a zapálit kalhoty,
na tobě se jezdí denně
po hlavě i obráceně,
ty jsi cílem pražských hvězd,
jež tvou prudkost mohou snést.
Tobogane, ume lidský,
rozpaluješ srdce všech,
kdo milují poetický
slyšet výkřik, ston a vzdech,
vidět spodní prádlo bílé
je vrcholem kratochvíle,
po níž nutno v tramway lézt,
a svou touhu jinam nést.
Jedou mladí, jedou staří
z venkova i Pražáci,
a když se jim jízda zdaří,
ještě šesták doplácí,
hlavu ztratit možno pouze,
o bezhlavé není nouze,
což kdekoli vidět jest,
třeba sem nechtěli vlézt.
Tobogane, pod svou patu
naši dobrou vládu vem’,
za ní pány z magistrátu
a leť s nimi kalupem,
nedbej, že si hlavy srazí
páni moudří, milí, drazí,
a věř, národ na mou čest
snadno bude ztrátu nést.