Je májové odpoledne
samý květ a ples,
vše, co lítá, křídla zvedne
k letu do nebes,
jenom ty, má něžná milá,
nepoletíš dnes.
U klavíru sedíš sama,
hledíš z okna ven,
duší bloudíš za horama
a sníš lásky sen
o muži, jenž v dálce tebe
čeká den co den.
Náhle v tichu na klávesách
ozývá se ton –
nikdo na ně ani nesah',
a přec zní jak zvon,
až ti srdce šeptá tiše:
Je zde jistě on...
Tvoje ruce jemně hladí
kláves něžnou běl,
dáváš celé svoje mládí,
aby klavír zněl
svatou písní snů a lásky,
jež on tak rád měl.
Cítíš jeho dotek vřelý,
horký jeho dech?
Klavír v něj se změnil celý –
líbej, líbat nech,
abyste se mohli spojit
v rajských akordech.
Klavír zpívá, jásá, zvoní
píseň písní teď,
hlava tvá se k němu kloní,
jako v odpověď,
když hlas něžný povídá ti:
Leť do nebe, leť...
A ty letíš, letíš šírem,
letíš k nebesům...
Když se vzbouzíš nad klavírem,
slyšíš křídel šum –
to má duše opustila
klavír tvůj i dům.