V svou vyvolal nás večer tichou náruč
prosycenou tesknými náladami
a sešli jsme se v stmělém stromořadí,
jež utvořilo úkryt před hvězdami.
Nikoho víc jsme netoužili znáti
než sebe, sebe a své velké štěstí,
ohromné blaho, ptáka duhového,
jenž křídly zřídka v duše zašelestí.
A když jsme pak se vzhůru zadívali,
sypaly hvězdy květy svého světla
do našich duší, aby naše touha
v synthesi blaha nekonečně kvetla.
Zemdlený Večer ukláněl se Noci
a oba se nás při setkání ptali,
proč smutní jdem’ z bohaté zahrady své,
kde lilií jsme tolik natrhali...