Mně zachtělo se jednou zase
v Stromovce prožít slunný den
a v její svěží, jarní kráse
být vzpomínáním okouzlen
na časy zašlé, uplynulé,
v nichž prožili jsme tady chvíle,
jichž život dává zcela málo
a které prchnou jako sen.
Voněla tráva, ptáci pěli
a slunce plálo nad nimi,
v záhonech růže krvácely
skvrnami žhavě rudými
a zdálo se mi, stejné zdroje
že s nimi dnes má srdce moje
a stopy mé že znamená dnes
slzami rozžhavenými.
Proč nejsi se mnou, moje milá,
proč zraněného necháš mřít,
proč v hoři jsi mne opustila
a nespěcháš krev zastavit,
proč, když jsi mého žití paní,
nedotkneš se mne hebkou dlaní
a nechceš, jak jen tvým je právem,
krev srdce mého do rtů vzít?