Moje milá – vzal to ďas!
Zlí jsou lidé, zlý je čas
a čert, který má z nás švandu,
probouzí se v každém z nás,
vyplazuje jazyk svůj
na portrét tvůj jako můj
a říká: Nu, blázne, chceš-li,
srdce své mi servíruj.
A v dvou duších zima je,
neb dozněly šalmaje
zvoucí svojí sladkou písní
blaženosti do ráje,
a jen smutná nálada
všecko vůkol ovládá,
jak by se hřbitovem stala
krásná žití zahrada.
Zima v nás a smutek kol
sténá písní psanou v moll
a tam, kde dřív radost kvetla,
vegetuje žal a bol.
Stejný včera i dnes den
zaslzen a zamračen,
jak by dálky naplnily
všechny slzy všechněch žen.