Spusť jalousii bílou svojí rukou,
ať hvězdy naše štěstí neuvidí,
jak neviděly, když jsme mřeli mukou
v samotě mimo lásku i hněv lidí...
Svět náš je isolován. Marně tlukou
na jeho dvéře ti, co prý vše řídí...
My spíše vášní zhynem před rozlukou,
než jíti k těm, jež srdce nenávidí.
Morálky zrcadlo jsme roztříštili,
v banální život vnesli sílu mládí
a slávu jeho v duše zachytili.
Spusť jalousii. Měsíc, hvězdy skvoucí
a kletby lidí ať mimo nás pádí –
my známe pouze Rozkoš všemohoucí.