Byl večer již a světla plála
stříbrným svitem do ulic,
v nichž lidí změť se mihotala
a hlučela vždy víc a víc
a bůhví, kam ti lidé spěli,
co za plány a cíle měli
a co se všecko ukrývalo
v hlubinách jejich zřítelnic.
I my dva smutkem zakřiknutí
jsme ulicí šli bez cíle,
k svým touhám mimořádně krutí
jsme vzdorovali prasíle,
jež v krvi naší burácela
a rudou píseň touhy pěla,
jakoby chtěla přehlušiti
v nás odhodlání zavilé.
Život nás v ten den tvrdou pěstí
udeřil těžce do týla,
jak chtěl by zabít naše štěstí,
v něž bílá láska rozvila,
a tam, kde dřív se radost chvěla,
se děsná propast otevřela
a ty jsi šla, bys v tuto propast
náš červený květ vhodila...