Byla to veselá slavnosť...
Nebylo hudby a učených tanců
a poklon a frází
a nebylo plesajících a řečníků ani,
nebylo parfumu, světel, toalet, zlata
a přece v slavné náladě jsme byli,
ač sami, sami...
Ta delikátní slavnosť!
Ó, jak jsme blaženi byli!
Co vůní letělo kolem
a vzdechů a touhy
Co písní znělo nám v duše –
v splašené a roznícené, vypjaté duše...
Viď, bylo to krásné...
Pili jsme víno, jako dobří bratři,
Zpívali dávno zahozené trylky
a smáli se při intimních těch hodech.
Pak šli jsme k oknu, aby žhavé slunce,
jež v proudu světla do krvava plálo,
nás mohlo líbat...
Západ smál se na nás
a ptactvo volalo do naší jizby
a stromy šuměly své věčné dumy...
A květy, jak stydlivě klonily hlavy!
Ty chvěla jsi se štěstím, ženo moje,
a v požár vzplály krásné tvoje oči,
co naše rty cos ještě blábolily...
Zapadlo slunce... Šero objalo nás...
Byla to vzácná slavnosť, viď, má ženo!