Šel sám jsem včera ulicemi Prahy.
Noc právě začla křídly mávati,
své ku přírodě uplatňujíc vztahy
chorobně smutnou stínů závratí.
Šlo kolem ještě dosti opuštěných,
jež v teplé jizbě nikdo nečeká
tak se životem jak já nesmířených
a klnoucích poslání člověka.
Šli milující v něžném obejmutí,
nesouce v srdcích blaho vítězné,
kams v úkryt ke sladkému spočinutí,
v němž lampa rozkoše se rozžehne.
Šli smutní starci těžkým krokem práce
se zraky upjatými na zemi,
v nichž tklivá spočívala resignace
a smír se všemi žití fasemi.
A náhle pusto, nikdo nejde více...
Hle, přece ještě ulicí kdos jde –
bělounké boa, rusovlasá kštice
a oči, jichž se mnoho nenajde.
Stojíme proti sobě beze slova
a v mojí duši kdosi tiše děl:
„Milenka tvoje! Její cesta nová – –“
a já se zachvěl, zalkal, zaslzel.
Šla mlčky dále novou cestou svojí
k těm, kteří právě dychtí po těle.
Já první přišel – duše byla mojí.
Ostatní dokonali přátelé.
To hloupé svědomí se probudilo
a v slzách dlelo u mne do rána...
Dnes radostně jsem vzpomněl na své dílo,
jímž peklu nová oběť dodána.