Odloučeni tak ode všech, tak neznámí a chudí
hlídáme štěstí své, svá pohádková jitra,
v nichž slunce líbá nás a touhy naše budí
a nedá přemítat, jak asi bude zítra.
a její rozkoše jsou naším zákonníkem,
žijeme mimo svět rozpálenými těly,
jimž duše žíznívá jest tichým společníkem.
Odloučeni tak ode všech jdem’ do hlubiny lesů
poslouchat chorály v korunách starých stromů
a chystat vášním svým v loktech vonného vřesu
hostiny intimní než s večerem jdem’ domů.
Odloučeni tak ode všech rozcházíme se časem,
jen k vůli návratu v sensace sbližování,
v nichž světla rozkoší vzplanou mocnějším jasem
a ještě slavněji zní hymnus milování...