PROMENADA.

Na Nábřeží, v té pohádkové chvíli, kdy Praha se v šat Noci oblékala, já motivoval jakés dobrodružství, jež milenka mi něžně vytýkala.

Poslyšte, drahá – to je všecko zdání, co jako pravda dnes proti mně svědčí – byl zdvořilým jsem pouze gentlemanem a o nic víc není má vina větší.

Že byla krásná, koketní a prudká – nu, to je věcí čistě povahovou, jež vám, má drahá, dámě duchaplné, nemusí býti právě vinou novou.

Ó, ano, měla velmi krásné oči a její ňadra kalichy dva byly – hle, porovnání: – ona pestrý motýl a vy, má drahá, motýlek jste bílý.

Vím, měla zoubky jako mladý pardal, jež krví rtů svítily do daleka, ba zdálo se mi, že ten malý dravec i na mne, jako na svou oběť čeká...

A vlasy, vlasy – ty báječné vlasy, jak zlatá řeka, jež ji objímaly – já neutonul, ač jsem cítil vlny, jak okolo mne divoce se valí.

Nu, zapomenu – víc jí nesmím spatřit a budu váš, jako jsem dříve býval... Ah, slyšíte? Má drahá, řekněte mi, kdo je ten muž, jenž na vás tak se díval!

Ach ten, ach ten – toť pouhá efeméra – Tak, vzrušena, mi pouze odvětila, ohlížejíc se zpátky za neznámým, by ještě jeden pohled zachytila.

Hradčany k nebi čněly zadumaně, jimž temné stíny stafáž vytvořily... My k hvězdám, tyto dolů, do Vltavy své rozžhavené oči ponořily...

Jak zloději pak jsme se rozcházeli, vědoucí, že si nesmí důvěřovat a přece dovedoucí s božským klidem přátelství virtuosně simulovat.