Pro jediný sladký pohled
pojedu dnes ku své milé,
pro jediné zazáření
opojivé lásky chvíle,
pro dva letmé rukou stisky,
jimiž budu tobě blízký
a již zas nás budou dělit
hloupých dálek strašné míle.
Jsi mi sluncem, květem jsi mi,
jsi mi světlem, vůní, zpěvem,
jsi mi vzdechem, touhou, něhou,
jsi mi vášní, mukou, hněvem,
a přec jenom věřím v žití,
když mi tvoje oči svítí,
a tak rád a šťasten letím
za pohledem, za úsměvem.
Nebeská má pekelnice,
vím, za noci o čem sníš,
když své bílé ze světnice
v temno dálek pohlížíš,
kdy posloucháš hlasy ticha
a cítíš, jak z květů dýchá
vůně touhy, které v tobě
ukryto je tolik již.
Jemné ruce hladí tělo
jako oheň plamenné,
ret, s nějž slovo odletělo,
dotýká se ramene,
srdce bije poplašeně,
krev se vichrem tělem žene,
a přec ležíš, jako socha
z bronzu nebo kamene.
A když usneš v noci stínu,
myšlénka plá v svitu hvězd:
vášnivě se k tobě vinu,
abys mohla rudě kvést,
peklem v nebe zamíříme,
a tak touha, jež v nás dříme,
jak to slovo na začátku
tělem učiněna jest.