Měsíc srpen za dveřmi je,
lesy na nás čekají,
srdce nedočkavě bije,
krev se bouří potají,
ruce touží po objetí,
jež znají jen bohů děti,
když je velké chvíle štěstí
kyticemi vítají.
Vezmi do hor, co uneseš,
ze své touhy v duši svou,
neboť jinak sotva sneseš
rozpoutanou chtivost mou,
srdce tvé ať sesíleno
snese výkřik: moje ženo!
až mít budem' na samotě
jenom nebe nad hlavou.
Hladím tě a celuji tě,
šeptám spoustu sladkých jmen,
v náruč svírám tě, jak dítě,
něžný, zcela proměněn,
jásám blahem, šeptám, volám,
a když mám tě, neodolám
poznat štěstím opojenou
nejněžnější ze všech žen.