Viděla jsi horský pramen
řítící se tříští skal?
Toť mé srdce. A já znaven
za ním letím dál a dál
se skal do lučin a květů,
bez ustání chvat jen chvat,
jak bych stíhal strašnou metu,
jež mne musí pochovat.
Pro mne není zastavení
k oddechu či objetí
a jen čekám okamžení
hrůz a tmy a prokletí,
až ten pramen u granitu
zasténá a zavyje
a tělo dle sudby ritu
o skálu se rozbije.
Pak to srdce něžně vyjmeš
a když je pod křišťal dáš,
poslední svůj triumf přijmeš:
svůj obraz v něm uhlídáš.