Říkáš, že mne miluješ,
že jen mojí na vždy jseš,
a přec nevím, kam a kudy
v dnešní jarní večer jdeš.
Říkáš, že mne ráda máš,
láskou pro mne umíráš,
a přec nevím, na koho se
díváš teď a usmíváš.
Říkáš, že mne nezradíš,
duší svou že u mne bdíš,
a přec nevím, kam svým srdcem
za chvíli se rozletíš.
Říkáš, že nám patří svět
samý jas a samý květ,
a přec nevím, co mám ještě
na tom světě vytrpět.
Říkáš, když jdem' do nebe,
„zemru, milý, bez tebe“,
a přec nevím, co v té chvíli
zašeptáš si pro sebe...
Říkáš, že tvým bohem jsem,
že jsi mojí na vzdor všem,
a přec nevím, nedáš-li se
ďáblu novým úpisem.
Říkáš – ne, já říkám sám:
Miluji a vzpomínám
a vím dobře, že jsme svými,
já zde a ty kdesi tam...
Kdo jsi? Žena! Kdo ji zná?
Po srdcích jde vítězná,
a někdy též jednou v žití
dobro od zla rozezná.