Má duše zpívá, zpívá dnes,
jakoby jaro bylo,
skřivánkem letí do nebes,
kde zlatovo a bílo,
v kadencích lásky zvoní v svět
líbajíc každý strom a květ,
nedbajíc šípů, kterým snad se
jí zabít zalíbilo.
Mé srdce zvučí, zvučí v dál,
jakoby jásat chtělo,
že do něho jsem tebe vzal,
aby tvou duši mělo,
když slavnost bohů nastala
a ty, jež tolik váhala,
s jásotem duši dala jsi mi
a podala své tělo.
Jsem celý v píseň proměněn,
jež od počátku žila,
neb nejmilejší ze všech žen
mne v tony proměnila,
a volám v jas a zvoním v tmách,
myšlenek démantový prach
by ohněm rozzářila
má Písnička, má milá.