Harf života se dneska nedotkneme –
budeme tiše, odevzdaně snít,
dušemi do dálek se rozlétneme,
večera něhu chtíce zachytit.
Ať jedenkrát se zvíře nenasytí
a všecky vášně ať nás opustí,
zář bílých těl ať marně v šero svítí
a únava ať rozkoš nepomstí.
Rozpoutej proudy zlatých vlasů svojích
a sepni jimi světlo měsíce...
Je po všech bouřích, po všech nepokojích.
Smí spasen být, kdo hřešil nejvíce.
Neprobuď touhu – přej, by klidně spala,
neprobuď zbylé krve krůpěje,
minulosť nevzbuď, aby neplakala
pro dávno pokosené naděje.
Jen tiše, tiše... Smutná noc jde kolem
a její vání nese vůně mdlé,
je přeplněna neštěstím a bolem
a vším, co kdesi kleslo uvadlé.
Tisíce hvězd pohlíží, zdali bdíme
a v nás jen matné světlo plápolá – –
viď, těmi tisíci je oplodníme,
až na nás spící zvíře zavolá.
Harf života se dneska nedotkneme –
silnými dovedou být slaboši.
Až ráno jásavě se rozkřikneme
a slunce přivítáme rozkoší.