Pánbíček požehná, co ďábel zasil –
na našich lučinách porostou květy:
s pomocí tvou duši jsem zatarasil,
by do ní nemohly touhy a vzněty.
V temnosti dobře je deptaným, víme.
Své vášně rozžehnem’ do noci žití,
stuleni, semknuti rozplameníme
svá těla požárem, jenž věčně svítí.
Nenávisť neseme na žlutém štítu
ke všem a ke všemu mimo svá těla,
odvážně vpadneme vždy do úkrytu,
kde láska nesmělá vyrůst by chtěla.
Vyrvali z půdy svých srdcí jsme něhu,
přátelství bravurně dovedem’ ničit,
krev vášní vlili jsme do ctnosti sněhu
a dál šli símě zla, jak začlo klíčit.
Pánbíček požehná, co ďábel zasil
v údolí hlouposti snění a bolů –
člověka člověk vždy srazil, či spasil –
my sebe pozvedli, padneme spolu.