Pan – na jménu nám nezáleží snad – kdys umínil si velikým se stát a jakmile příznivou chvíli zočil, svou lodičku do proudu žití stočil.
Byl hodně mlád a neznal skrupulí v srážení těch, kdo před ním vypluli a heslem měl: vždy bez velkého křiku svědomím – kapsa a čest – na jazyku.
Neváhal nikdy, co se dalo vzít, neváhal nikdy sebe přiživit a že byl člověk obratný a šťastný, nepoznalo se, že je cizopasný.
Když trochu prohléd' malý český svět, chtěl k nesmrtelnosti se rozletět a že to v Praze možno nejsnadněji, byl za nedlouho z něj příživník její.
Ta drahá matka milovaná jest – ne pro tu slávu jíž se dotkla hvězd, však pro tu pověst, jež se šeptá v skrytu: v ní nejblíže plnému ke korytu.
V ní z proslavených jistě dobrá půl složena z řádných, bezvýznamných nul, jež berou ceny ze zdola i shora od obce, státu i ze Svatobora.
Styl lokálek kdo naučil se znát a zaslány důkladně nadávat, tam za krátko je literáta vzorem a stane se dojista redaktorem.
Kdo umí trochu na jevišti stát však za to dokonale negovat, má drzé čelo, za nímž hloupost vládne, ten u divadla má vítězství snadné.
Kdo drama smolí pilně každý rok, a není líný poklonkovat tělem, je dramaturgem nebo ředitelem. Kdo přísný muž a salonní je lev,
ten smí mít v hlavě kolik libo plev a když v čas jenom infamie říká, je pravidlem pasován na kritika. Kdo chromou rukou marně kreslit chtěl
a nepochopil duší ani těl, ten barvy rozetírá symetricky a je z něj arcimalíř kubistický. Kdo líný je a hloupý na kvadrát
a v teple kdo si sedne vždycky rád, má vlivné strýce, anebo i tátu – ten stane se ozdobou magistrátu. Kdo dnes jde s Husem, volá vlasti zdar
a zítra na Vojtěcha složí dar, ten protlačí se snadno v přední řady, i poslancem je a dostává řády. Kdo vybrané má způsoby i šat
a k tomu lesklých frásí vodopád, ten signum bytosti své snadno vtělí nejvýznamnějších krásek do postelí. Kdo dobře lže a dobře umí krást,
kdo na cizím se pěkně umí pást, ten neztratí se v drahé Praze věru a snadno v ní udělá karieru. Náš příživník ten doved', co kdo chtěl –
vlastnosti všecky jichž je třeba měl a proto záhy bez velkého křiku nahoru soukal sebe po žebříku. Dnes velký je a slavný, známý všem,
je přímo geniálním občanem, kde kdo ho potká, smeká mu až k zemi a on je kočkou, hrající si s všemi. Je pozorný a vlídný, kde má být,
je hrubý, zlý a prudce umí hřmít, je úhořem i kaprem, jak se sluší, a tvrdou pěst má i hedvábnou duši. Kdo to as je se ptáte? Je to pan –
nu není třeba by byl jmenován, neb každý ví, komu se stalo zvykem být doživotním prima příživníkem.
Cookies on Poetry Cove