Zahradu nemáme zoologickou. Neznámému žalováno buď, kde zrak zvířat uzřel by tvář lidskou, jež má často nadzvířecí chuť.
Z matematiky je známo ale, kdo nic nemá, vypůjčí si rád, a že nazdarujem, neustále, učiníme do Německa vpád.
Tam je zvířat pravé množství vždycky, Michl s nimi žije harmonicky, proto v něžném, spřáteleném tonu spása nalezne se v telefonu.
„Spas nás v naší tísni okamžitě, národ potřebuje zábavu, za pár opic žhavou láskou sní tě dřív než uzavřeme výstavu.
České zlatky proměnit lze v marky, my si potrpíme na jarmarky, při nichž řev a jásot zaznívá. A že ti dost s nadšením vstříc jdeme,
půl Stromovky zatím vyřežeme, abys zlatem znamenat moh stopu, kde jsi řádil se svou tlupou opů.“ Žádáno a také vykonáno.
Za pár dnů již Prahou letí zvěst, signum krásy výstavě že dáno, opičí ráj na výstavě jest. Nejen ty, jež od Fleků již známe,
Glaubicovské překonány jsou – pravé říšské opice tu máme, jež nám za peníze hostujou. Ženy strach z nich nemohou mít žádný,
nestíhá je také kocour zrádný a pro efekt hlídají jich stánky černočerné krásné Nubičanky. A že lid má peněz nad potřebu,
pramálo že řádí berní šroub a že dávno odvykli jsme chlebu, i že kurs náš politický stoup’, svoje prachy raděj dáme Michli,
aby už byl se sousedem klid, nežli v hloupou chudých dětí krychli, již nám čert sám ráčil nadělit. Němeček se do vousisek směje,
tolik hloupých stále v Čechách že je, kteří sotva kde seženou halíř, už ho vloží na germánský talíř.
Cookies on Poetry Cove