Takové jarní odpoledne
je jako pouhý okamžik,
jak motýl, který na květ sedne
a prostorem zas letí v mžik,
jak skřivánkova píseň v poli,
jež tryskne a hned dohlaholí –
tak s námi je to, moje milá,
a budiž za to nebi dík.
Ta láska, která nešediví
a nezná unavení chvil,
ta v lidském srdci koná divy
a stále ukazuje cíl,
nádherná, krásná, věčně nová,
vždy svěží pel v svém božstvu chová
a člověk sní vždy marně, aby
jí jednou celou uchvátil.
Slož v mosaiku ty chvíle všecky
a poznáš, že to celý věk –
tak milý, jako úsměv dětský,
tak moudrý, jako nadčlověk –
to proto, že jsme všecko dali
a bez výhrady milovali
pro lásku samu, v níž je skrytý
jed smrti, jako žití lék.