Já, pidimužík z prachu všedních ulic,
kde Vaše Oko nikdy nespočine,
bard bídy, revolt, smutků, odříkání,
svou Muzu vzývám a svou lyru ladím,
bych píseň slávy o Vás mohl zpívat.
Ó, Pyšní, Hrdí, Moudří, Neomylní
s Olympu svého Uši svoje skloňte,
by moje píseň o Ně zavadila
a mohla vniknout do Vašeho Mozku,
bájného Centra důmyslu a práce...
Perutná pověst letí všemi kraji,
přes hory, doly, přes lesy i moře,
že Moudrost věku ve Vás vtělena je
a Vaším Duchem že je signováno,
co na výstavě večer dal i ráno,
i to, co kryjí budoucnosti taje.
Že Vaše Hlavy všecko inspirují
ve jménu Krásy, vkusu, umělecky,
problémy snadno loupáte jak pecky,
že s úžasem Vás lidé pozorují...
Ó, Slavní,
vzpučivší na vetchém slovanském kmeni.
S kapkami mízy dávných Markomanů,
vladaři Hippodromu, Toboganu,
Skluzavky, Akvaria, Říše Plazů,
Velicí Aranžeři Korsa Smutku
s potoky krve pro Národní tryznu,
gigantická je věru Vaše práce
na banketech, hostinách, cerklech Dneška,
že ani Zítřek zcela nepochopí,
proč k nebesům Jste pozvedli svá kopí,
proč tolik pro svůj národ pracujete,
proč v potu tváři s osudem se rvete,
proč o vavřínech a medailích sníte,
proč německy i česky hovoříte,
proč k vysokým Jste tolik ponížení,
proč k malým lidem ve Vás lásky není,
proč tisíce na zbytečnosti máte
a dělníkům plat slušný nedáváte,
proč kapsu za mozek Jste vyměnili
a všecku českou hrdost dobře skryli,
Mocní a Hrdí a Moudří a Pyšní,
jimž ódu zpívá bohém hladovící,
Krvavý bard.