Svítilo slunce, všude svítilo
dýchajíc v dálky horkým dechem svým
a květy chvěly se pod jeho polibky...
Klid rozjasněný nad krajinou stál.
Jen cikada chvílemi zasmála se
a vážky proletěly prudce vzduchem,
jenž pečetil polední dobu ticha.
Já čekal,
V zeleném loubí jsem očekával,
kam vražedné paprsky nevnikaly
a jenom růží tetelivá vůně
kroužila kolem... A mé hloupé srdce
hlasitě tlouklo a krev pěnila se
mučivou touhou po Rozkoše chvíli –
já čekal...
Miláčku!
Drahý!!
Oh, proč tak pozdě, moje zlatá duše?
Víš, že vteřina věčností se stává,
v čekání Štěstí, jež k nám nepřichází?
Vím!
Víš, že je lásce smutno o samotě?
A květy a ptáci a slunce a blankyt
a všecko kolem dýše ironií
a jedovaté šípy v duši metá,
když bouříme se pudem žárlivosti?
Vím...
Miláčku...?
Drahý!!!
Zemdlelo slunce, ukrylo se v mraky,
květy své hlavy ku obloze zvedly,
vydechly náhle vůně tisíceré,
že cikada tázavě zamlkla se
a vážky chvíli nerozhodně stály...
V zeleném Ioubí Rozkoš kralovala,
v zeleném loubí pěla Vášeň hymnus...