Ovoce lásky již jsme natrhali
a vyplenili duší svatyně,
své všecko rádi jsme si plně dali
a zřekli jsme se všeho hrdině.
Spí ale ještě cosi duší na dně,
co naposled si můžem ještě dát,
co nový plamen může rozžít snadně
a lethargii naši rozehnat.
Nenávisť tomu lidé říkávají –
ta ještě svoje veto neřekla,
když duše naše zvolna umdlévají
všedností, v níž je láska zavlékla.
Nenávisť naše stále ještě dřímá
a nelze ji k životu probudit...
Vysmívej se jí, co má kletba hřímá
a jistě záhy bude u nás bdít.
Do srdcí zakousne se rozkošnicky,
až krve mdlé pramének poteče,
vybouří všechen hnus a ironicky
do naha před světem nás vysvleče.
Vydráždi ji, má rusovlasá ženo,
ať zase zapudíme znavení
a třeba draze všecko zaplaceno,
ať smíme hořet v novém plameni.
Poslední scény naší komedie
přec musí všemi nervy otřásti,
než potleskem se hloupá luza spije
a my se vrhnem na dno propasti.