Nevím, co se s tebou děje,
nevím, kam jsi ztratila se,
nevím, pláče, či se směje
ta, jež jitrem v zářné kráse,
nevím, vzpomínáš-li na mne,
či zda je tvé srdce klamné,
nevím, co se mohlo stát –
a přec mám tě rád.
Snad jen jezdíš na maňásku,
snad se barvíš do bronzova,
snad zrazuješ naši lásku,
snad tě jiný v loktech chová,
snad si šiješ šaty bílé,
snad se směješ rozpustile,
snad jdeš právě klidně spát –
a přec mám tě rád.
Říkám k sobě: Nevídáno!
Říkám nebi: Zrazovala?
Říkám peklu: Skoncováno?
Říkám srdci: Milovala?
A pak šeptám potichoučku;
Majetečku, zlatý broučku!
Proč pak nejdeš? Nevíš snad,
kterak mám tě rád?