Roztoužena přiletíš
v horký letní den
znovu sníti – u mne blíž –
svého mládí sen,
žena má i milá moje,
plna vzruchu, nepokoje,
jak to právě tobě sluší,
a snad tobě jen.
Ručky svoje přejemné
na mou hlavu dáš
v chvíli slastně dojemné
šťastna, že mne máš
takového, jak's mne měla,
než jsi v dálku odletěla,
nade všecko blaženého,
že zpět přilétáš.
Políbením horoucím
ret zažehne ret,
aby tělem prahnoucím
v duši oheň vlét
prudký, strašný, jako vždycky,
stejně božský, jako lidský,
jenž nás stokrát objal vlnou
jako vesmír svět.
Rudě všecko zahoří
v nás i kolem nás,
lásce vše se pokoří
v symfonii krás
a do ticha bude zníti
nejkrásnější píseň žití
a my budem doprovázet
její rajský hlas.