Nepůjdeme do kostela,
až se budem brát,
vždyť jsou dávno svými zcela
naše duše, naše těla –
nač je tedy Pánem Bohem
legitimovat?
Do kvetoucích lučin můžem
za poledne jít,
a když ďábla nepřemůžem,
staneme se ženou, mužem,
bez formulek, kterých nezná
prostý lidský cit.
Poduškou nám země bude,
stropem obloha,
svatebčany květy rudé
a my budem šťastni všude,
kde svou lásku posvětíme,
třeba bez boha.
Místo varhan cvrček může
při oddavkách hrát
a ty, krásnější než růže,
vezmeš v náruč svého muže,
aby musil všecko dáti,
když chce všecko brát.
Všichni ptáci zazpívají
nad hlavami nám
o dvou šťastných, kteří k ráji
z květů země odlétají
navždy svoji, ale každý
svoboden a sám.
Až tu píseň, moje milá,
zítra budeš číst,
zavýskni si, rozpustilá:
Stokrát v kostele jsem byla
a teď půjdu do přírody
pro oddací list!