Nebuďte sentimentální, má drahá.
Je život zlý a my jen satality
okolo různých hvězd se třpytícími,
než v starém temnu zase zapadáme,
když nektaru jsme okusili blaha.
Nač vyplakat najednou všecky slzy?
Pro hejno vlků, jež za námi táhne?
Ti labužnicky jen po krvi slídí
a jejich zraky vilné, rozkošnické
na naší bídě nasytí se brzy.
Krb náš je opuštěn a lůžko prázdné,
tmy stojí vedle nás a duše mlčí,
zmučeno srdce, nervy porouchány,
zvětraly vášně, světla dohořela
a břehy propasti se šklebí srázné.
Nu, není vyhnutí... A tak to láká dolů,
kde Smrť se usmívá na naše Mládí...
Tam, v dálce, ve zdích měst prodaný je náš život –
buď dolů pro nový, neb zpátky pro ruiny,
buď dál tak těžce žít, anebo zemřít spolu.
Nebuďte sentimentální, má drahá.
Největší rozkoš ještě na nás čeká:
poslední objetí, ston rozjitřených údů
a hrozný, opojný pád dolů, do propasti,
kde krev se rozstřikne na naše těla nahá...