Stulila se v koutek smutná duše má,
když jsem naposledy otevíral okna,
otevírám okna Touhám unaveným.
Proč nestáti u jezer jako vítěz,
jenž dobrovolně podloudníky pouští?
Proč zpívat o zklamání a poslouchat srdce,
proč zoufale hledat rozpjaté lokty,
když dobře je deptaným duším?
Agonie, černý flor, pochody smuteční...
A přestanou hořet podivné oči,
umlkne hudba slov,
zaniknou dojmy tušení
a přestanou kývat růžové okovy,
výkřiky zmlknou vzrušení –
jen duhy se vyhoupnou nad obzor,
jen duhy překlenou nebesa,
jen duhy myšlének budou spojovat duše:
tu, která chce ještě žíti s tou, která nemůže žíti...
Stulila se v koutek smutná duše má,
když odvážně jsem uzavíral okna
a zůstal na stráži, by nikdo neotevřel.