Je listopad a chvíle předpůlnoční. Na křižovatce za vsí stojím sám a s nebesy a stínem svým a nocí filosoficky rozmlouvám.
Je scenerie pro dialog vhodná. Truchlivé ticho leží na kraji a já v to ticho na strunách své duše svou As dur píseň zahraji.
Proklínám chvíli, v které jsem se zrodil, proklínám svoje žití plné běd, proklínám touhy, skutky své i cesty, kde moh' jsem štěstí okoušet.
Proklínám ženy, jež mne spjaly v lokty a daly mi svůj požehnaný klín, proklínám rozkoš, v níž lze zapomenout co smí a může Harlekýn.
Proklínám slunce, klnu hvězdám, noci, proklínám fantom víry abstraktní, jenž hlupcům ničí od kolébky k hrobu intensitu nocí i dní.
Proklínám temno, jež se kolem šíří, hořejší světy, taje pod zemí, ať v nich je skryto peklo Danteovo, či ráj vonící růžemi.
Proklínám srdce, jež v mých prsou bije, proklínám mozek, jenž se dosud chví, s její umrlčí korouhví. Ó, přicházíš, skelete ze záhrobí?
Růžencem kostí chrastíš do noci? Cynicky blýskáš tělem bezpohlavním? Nemohu tobě pomoci. Jsem imunní proti tvým svodům, stará.
Půvabů prosta hlava tvá i hnát a tvého lůna vyhořelé peklo nemůže více spalovat. Z důlků tvých očí tma jen na mne hledí
a v změti žeber srdce nebuší, mé chmurné já víc neuvěří lhaní o lásce, vášni, o duši. Tys plagiát jen, zrůda fantasie,
stín nesmrtelné, která smrtí v ráz, jež divoce, jak samum slétne z prázdna a láme srdce, láme vaz. Jdi bestie! Tvůj dech mne nezahřeje.
Chci ještě srdce v žhoucí plamen dát, než revolveru ústím zahledím se na pravé smrti majestát. Pak bude zase chvíle předpůlnoční
i scenerie stejná jako dnes a dálkou bude vichr sténat věčné: žil, miloval a kles.
Cookies on Poetry Cove