Nemáme síly a nemáme chuti
stavěti pyšné paláce,
umdleni jsouce a zoufale smutni,
nepouštíme se do práce.
Ztřeštěné fikce a perversní choutky
potenci každou poruší,
divoký výkřik hladového žlabu
svět z lethargie nevzruší.
Nenávisť jenom zbyla v duši z toho,
co nás kdy v žití klamalo,
umřelo slunce, zahynula radosť,
vše se již v duši zlámalo.
Jsou pusté cesty a jsou pustá srdce,
smrtelný chlad vše zalehl
a člověk volal, hledal, plakal, prosil
a přece posléz podlehl.
Utekl do tmy mezi psy a stíny
a odtud časem zavyje
v čekání svaté, nejkrásnější chvíle,
kdy krve své se napije.