MONOLOG.

Kloním se, vzácné paní, devotně, na srdci ruku, na rtech vzorný úsměv, kloním se v pravo, v levo, do prostřed všem, kdo mne vidí, nebo slyšet mohou,

co v hloubce srdce vskutku ukryto, vám povím tady... Vím, co smím a mohu, znám dobrý mrav a dávno poznal jsem, jak velcí malé mohou napravovat,

neb zákon vždycky na jejich je straně i morálka, (ta dobrá obchodnice s kapsářem, žaltářem a škapulířem u pultu Moci) a proto přirozeno,

že monolog můj tak je stylisován, jak velí mrav a žádá dobrý způsob. Vznešené paní, dámy, milostpaní, slečny i dívky, panny, panenečky,

vznešení páni, vzácní milostpáni, mládenci, jinoši i jinošátka, jimž devotně se kloním půlí těla a duši kladu k nohám, srdce v ruku,

jen jazyk sobě ještě nechávaje jedinou lež a jednu invektivu – mne chvíli slyšte: Otrokem otec byl, otrokem děd.

(Otroky do dneška naplněn svět!) Ze země vážili stříbrné rudy, jeden byl hladový, druhý byl chudý, odporu v duších jen hřál plamen rudý

k mocným, co dali je k těžkému pluhu, k slabosti bezkrevných, otrockých druhů. Tak žili mnoho let otec i děd, až rudy nechali, nechali běd,

odešli od mocných i od těch chudých. (To došla síla těch plamenů rudých.) V té době z chlapeckých byl jsem již let. Nesmírným, nádherným, zdál se mi svět,

o slavném životě sníval jsem rád, když hladov napolo chodil jsem spát a v knihách hledal jsem, co duše chtěla a bytosť vzrušena mukou se chvěla

pod dojmy Garborga, Zoly a Milla a v Dostojevském žila tak prudce, horoucně, jak mládí třeba, však málo bylo chleba...

Z myšlenek vyrost čin. V jarní den, když slavným rašením vzduch přeplněn o mne se opřel, přišlo rozhodnutí: Matko, mne srdce nutí

jít kamsi daleko, do světa k žití – snad mi tam hvězdička svítí. A šel jsem. Nemoha nalézti čarovný květ v buržou prostředí – zvolil jsem pozlátka svět.

Tulákem jsem se stal, sám sobě bůh a král, jenž komedii hrál... A celý svět byl můj. V každý kout

své vlasti moh' jsem zapadnout, v polibcích žen, na prsou přátelských hledal jsem první cnosť a první hřích, studoval lidi, kraje, duši rodných Čech,

v nejsložitějších záchvěvech, pohlížel v lidská srdce, do všech sfér, do nitra otců, matek, synů, dcer hledaje člověka...

Oh, kletba odvěká! Komediant komedianty našel, z nichž každý los svůj jinak snášel a každý kráčel s maskou na tváři.

Taškáři, kramáři! Tak toulal jsem se téměř deset let. – Kde je můj květ, čarovný květ? Až v centrum země, Prahu, vešel jsem

s nesmělým pohledem i úsměvem, však hrdým čelem – sám sobě spasitelem. Zázračná Praho, Mekko doufání –

konečně v tobě. Cíl jsi? – Sklamání? – – – Našel jsem zas, co opustil jsem již. Táh' každý těžce resignace kříž, krčil se, prosil, pěšinkami šel,

buď styděl se, nebo se nestyděl před mocným skloněn, k slabým nafouklý (nuly se všude stejně nafoukly!) a mnohý z nich si myslil pohrdavě:

Nemá to asi urovnáno v hlavě. „Co vlastně chce? Vědomí cti a sil? Vzpřímenou páteř? Umělecký cíl? Dětina! Hlavní je gáže.

Den ode dne vše prodává se dráže. Potom je klid. Nač zmírat touhy mukou, když stačí k prosbě klika s pevnou rukou? Nač čekat až se sama zjeví zoře?

Mohamed také musil dojít k hoře. Pak v teple držet se a počítati s lety, názory měnit, jako toillety, k všem vlídně mít se, všem za pravdu dáti

a tak lze velkolepě kralovati. Jen sama sebe doma nech', ozdobou budeš celých Čech, a dočkáš se, že také tebe kdysi

oslaví obrázkové časopisy, neb sláva naše větší nemá ceny – toť přikázání pro muže i ženy.“ Hle, krásný pozlátkový svět...

Kde je můj květ, čarovný rajský květ? A život hlásí: „Přešlo třicet let...“ Ku předu nelze, ani zpět! Do sebe vnořen stojím na své přídě,

vzdoruji vlnám špíny, bouři, bídě vrásčité čelo k nebi obraceje. Ta víra dojímá a hřeje, že čistý před nepřátely svými

tak sám jsem stál a bojoval, vždy přímý k jiným i sobě... Teď hola! milý brachu dál beze strachu

a bez oddechu nové cíle zvedni. Jen – pro bůh – zpět se nikdy neohledni, a doufej dál, že zatím někde zkvet čarovný květ, tvůj, hochu, květ.