Že máme velikých mužů dost,
po světě známo je všady,
i že nás zapsali v minulost
uměním, vědou i hrady.
Komenský, Král Jiří z Poděbrad,
Hus, Žižka, z Veleslavína,
mužové holých i velkých brad,
ctitelé vody i vína.
Koniáš, Milota, Lomnický,
Dedera, Vojtěch i z Pálče,
plný jich máme vrch Blanický
i hrobku na blízku Malče.
Tyrš, Manes, Smetana, Němcová
také se zapsali jaksi
a tak bych – tvrdím to do slova –
moh’ tahat Genie z kapsy.
Ale, že touha má jinam plá
a že jsem doby své synem,
opouštím minulost docela,
jež pouhým přítomna stínem.
Vždyť máme erbovní patrony,
až je to jediná radost,
moderní pány a barony,
již příští učiní zadost.
Sternberg pouhou je chamradí,
výplodem okurek, švestek,
jak se jen slovíčkem prozradí
můj rytíř de Podskal Mestek.
Jako kdys don Quichote, po světě
de Podskal Mestek se blýská
a jeho cest smutné obětě
má každé město i víska.
Své Prahy on slávu nese v dál
po moři, vzduchem i souší,
až přišel v domácí rmutný kal
a svoje štěstí v něm zkouší.
Kdo moudrý skromný je, proto jen
skryl se až v nejzazším traktu,
Ilonu zvedá tam, vzdušný sen,
a blechy hopkují v taktu.
Vlasatý mužík hřeb zlatý je,
na nějž se hlupáci věsí –
Mesteku de Podskal: Adie,
s tebou jsou bozi i běsi!