MATEMATIKA.

Kdys narodil se jedné matce synek – co předcházelo, je věc diskretní. Jen to se ví, než přišel do peřinek, že v tmách byl dvě stě osmdesát dní.

Po tomto faktu, jak to často bývá, rost jako z vody, plenkám vale dal a že je škola dětí žádostivá, i on v ní pár let moudře vysedal.

Nu, mnohem ne. Duchem se nesmí mrhat – blahoslavené bible velebí, a náš hoch nechtěl plody vědy trhat a ukládat je moudré do lebi.

Tak pachole vyrostlo z pacholátka a rodné město bylo úzké mu, snad proto, že byl držen trochu zkrátka, což nechutná geniu mladému.

Šel do světa, jak chodí hrdinové: Na místě peněz vzal fond odvahy a k rozmaru, jejž měl, dal boty nové a chutě kráčel cestou do Prahy.

Čím stal se tam a jak žil – co nám po tom? Do cizí kapsy hledět není faire a není slušno debatovat o tom, co není předloženo na výběr.

Že rost a sílil, to je věcí mládí, a tak byl silen, jak byl asi mlád – nu, pánbu, který s mládím kamarádí, ho ráčil dostatečně požehnat.

A jednou hoch ten sobě uvědomil, že svět snad není pouze pro muže, že jeho odpor k ženám kdosi zlomil a že je nenávidět nemůže.

Kvet zrovna máj a večer dýchal touhou a byla tma, jež nejvíc vítězí. Náš hrdina šel s dívkou cestou dlouhou – což divno je, že sedli na mezi?

Voněly trávy, ticho opíjelo, polibky plály na hořících rtech, usnuly duše a jen tělo bdělo ve vůni trav, ve tmách a ve květech.

Noc práva má, jež nemožno jí bráti a člověk rád jí daň svou zaplatí, že smí ji někdy postelí svou zváti, v níž může klesnout v sladké závrati.

V takové chvíli svět v neznámo mizí, v němž o ráji se musí jenom zdát a z člověka je zase pratvor ryzí, jenž nezná číst a psát a počítat.

On nepočítal. V tom ta tragika je. Matematika poučuje nás, že touha s námi vyrůstá a zraje, odkud jsme vyšli, tam se vrátit zas.

Nu, cos se stalo. Více nelze zradit – neb jako noc i já jsem diskretní. Hůř, že se člověk vždycky může nadít, že přijde dvě stě osmdesát dní.