Prý je květen, Máchův čas –
hrdliččin prý slyšet hlas –
žel, já slyším jen a vidím,
kterak prší zas a zas.
Slunce, zašlé za mraky,
nechce dělat zázraky
a nejde se na nás dívat
zářícími oblaky.
Pane, jenž jsi nad námi,
ty, jenž vládneš vodami,
už se smiluj a dej sucho,
sice vzejde škoda mi.
Neměj srdce kamenné
a neříkej věčně ne –
když má milá touží v květech
dát mi srdce plamenné.