To bylo včera. Slunce zapadalo
a tichý vánek haluzemi chvěl,
mé srdce z ticha večera se ptalo,
proč miláček můj dosud nepřišel.
Však večer mlčel, ticho, ticho bylo,
jimž po chvíli se hlas lilie třás':
„Tvé, moje paní, jen tvé je to dílo,
že nocí nezní sladký jeho hlas.
Když líbal tě a chvěl se touhou zcela
a žhavou vášní jeho zrak když plál,
tys na mne, paní moje, zapomněla
a šťastna byla, když tě v lokty spjal.“
Můj květe bílý... Ty můj květe denní
noc jako žena nad vše cení hřích
být rudým květem v ohni rozvášnění,
jenž plane v bílých liliích.