Má lilie, můj květe nostalgický
svou bílou krásou můžeš všecko říci,
jak bylo, jak je a jak bude vždycky,
když symbolem jsi ženě bledolící,
když probouzíš ji ze sna, jdeš s ní spat,
den celý prodlíš v jejím blízku ráda,
jí učíš toužit, učíš milovat,
jak sobě srdce, věčný svůdce, žádá.
Má lilie, společnice mých snění
v nichž krev má touhou neskojenou hoří,
v nichž líbám, volám, šeptám v opojení
a zmítám se v podušek bílém moři –
to nepovídej, že tvé paní sen
rudými květy hýří noci celé
a neprozrazuj tajnost jedné z žen:
že pro ty sny tě skrývá do postele...