Vzduch, vlahý ještě noci těhotenstvím
ovívá moje unavené tělo,
opilé touhou, pokořeným ženstvím
a vším, co před hodinou burácelo.
Okolo dálky sluncem rozjasněné
vzpínají kamsi ramena svá bílá
v extasi hymny nikdy nedozněné,
v níž hýří slavná zašlé noci síla.
Na břehu řeky ležím, vítěz kleslý,
imperator zbavený panování,
po žhoucích rozkoších, jichž vlny klesly
v oddechu chvíle dobojování.
Nad hlavou mou plá slunce do krvava,
v zeleni lučin paprsky své skrývá,
větvemi topol opuštěný mává
a vážně ke mně, jak já k němu, zpívá.
Nádherné jitro prudce zadýchané
v královském šatu přírodou jde tiše –
já, komediant, k jeho přivítané
si deklamuji pasus ze Záviše...