Kolikrát už, moje zlatá,
za tebou jsem někam jel?
Kolikráťs mně byla vzata,
když vlak s tebou odjížděl?
Kolikrát jsi ztratila se,
kolikrát jsi vrátila se
a kolikrát v náruči už
jsem tě, moje štěstí, měl?
Nepočítej, marné je to –
jako nelze spočíst hvězd,
tak nelze, má zářná meto,
toto počítání svést,
a tak jen se usměj radši,
abys byla ještě sladší,
až tě budu ochutnávat
odměnou poslední z cest.
Snad již blizoučká je chvíle,
kdy dálky jen budou snem
a my u zářného cíle
štěstí k sobě přivinem'
a pak, netísněni bolem,
necháme svět jíti kolem,
nalezeni pro svou lásku
a ztraceni lidem všem.