Stůj, bídné pero, ukloň zdvořile se,
když o jasnosti inkoustem chceš psáti,
neb do těch výší, v jaké on se vznese,
ty nemůžeš se ani podívati.
O mrzkém kovu nepiš, který nese
jen súročení, a nemusíš dbáti
ni vavřínů, jichž déšť se v roce snese,
kdy není chuti smlouvy přetrhati.
Jen obdiv znej, pěj o brillantech tonů,
o hloubce duše, o čarovném zjevu,
o zázračném a jedinečném zpěvu.
Rozpoutej chválou znění všechněch zvonů
a přece až v svět hymnou budou zníti,
On „něžným“ veršem také odpoví ti.