KABARET.

Když spát jde Beethoven, lehounká Muza vstává, gázové sukničky rozkošně podkasává, pohlíží v zrcadlo na dílo umělecké určené v životě jen pro radosti světské,

hladí si kadeře, ňadra i šíji bílou, do výšky pozvedá svou nožku rozpustilou a jak by opila se u pramenů Lethe, zašeptá opojně: Ó, kabarete!

Když spát jde bařtipán k boku své polovice, páskou si stahuje vousy na tučné líce, bulící oči své upírá v neurčito a zdá se strašlivě, že je mu čehos líto,

obrací tělo své, jak tlouštka dovoluje, až v náhlém záchvatu mlsně si pomlaskuje a jak by koupat se chtěl ve pramenech Lethe, zabručí nevrle: Ó, kabarete!

Když spát jde corsa lev a krásu svojí skládá, zuby i vlásenku, lýtka i vaty záda, hvízdne si gourmansky a luskne prsty svými, jakoby loučil se s dojmy dnes zažitými,

lehne si v chaise-longue své, upírá oči v dáli, kde ještě před chvílí dvě jiné žhavě plály a jak by loučil se s kýms u pramenů Lethe, vydechne nervosně: Ó, kabarete...

Když spát jdou výboři, tu v duchu počítají, mnoho-li dostali, mnoho-li dostat mají, přemýšlí, jak by se to mělo zaříditi míň ještě umění než dosud tady míti

a ke všem opicím, plazům a jiné sběři voly a osly vzít, kteří se nehašteří... A když se napojí z lahve – ne vody z Lethe mumlají do zubů: Ó, kabarete!

Když spát jdou umělci od Muzy podkasané, v duchu se modlejí: zbav nás té dřiny, pane každý den procům hrát, by dobře trávit mohli... My jsme si výstavou naprosto nepomohli.

Lehnou si na lože a v duchu počítají, mnoho-li á conto budou mít, nebo mají a kdy už prameny Bídy se změní v Lethe, v němž řeknou naposled: Ó, kabarete!