Mne jitro zavolalo
čarovným hlasem svým
do luk, kde slunce plálo
bohatstvím nesmírným
a do loktů mne vzalo,
by důvěrně se ptalo,
jak chápu jeho krásu
a co o štěstí vím.
A jitro uslyšelo
můj přitlumený hlas:
Jsem nyní pouhé tělo,
usychající klas,
neb to, co žilo, vřelo,
k mé milé odletělo,
jež čeká nedočkavě,
kdy k ní se vrátím zas.