Starý zázrak věčných obměn času
dnes se znovu chvěje nad zemí,
tisíckráte květy požehnaný,
tisíckrát mrzačen básněmi.
Mladé jaro kroky nesmělými
jde zas světem s písní jásavou,
plno touhy, snů a radování
nese světlo těm, kdo mřeli tmou,
nese květy do zoufalých duší,
nese život, sílu, nový den
všem, kdo slabí v středu cesty padli
a kdo snili umírání sen.
Stromy, ptáci, vůně, řeky, pole,
panny, blankyt v básních hlaholí,
vyrobených pod přívalem slunce
četou veršující, pacholí...
Starý Hálek mládne stokrát za den,
památníky vyplňuje dál,
jako tenkrát, kdy ho nadšeně náš
dědeček babičce skandoval.
Zlatý důl je to pro zlatou mládež,
o myšlénky při něm neběží,
jež by byly naší české panně
nepochopitelnou přítěží.
K čemu myslit, když jsme ještě mladí?
Na problémy vždycky času dost.
Stačí srdce, oheň, mladé tělo
věru pro žalost i pro radost.