Je pravda. Sladké až závratě nebudem očekávat
v náruči ženy a nebudeme toužit po vzrušující Vášni,
klid filosofů studený a vlhký i u nás zahostí se
a bude hledět na vše příšerně černými skly pedantů.
Budeme pitvati veškeré lidské snahy a přání,
znalecky líčit molekule citů, prvky našich Vášní,
do škatulek zařadíme divoké vzmachy Sil a výkřiky Moci
a imperatorsky klidně budeme definovat příběhy okamžiků.
Studení budeme a suší, zoufale prázdní s tou svou vědou,
bláhoví mudrci tlukoucí lebkou o hrany pravěkých skal,
nevědoucí, že Problémy jejich vyváží jediný něžný úsměv
a jedno dotknutí rtů a měkká náruč, vonící Udalostmi.
Je pravda. To všecko víme a všemu se cynicky smějeme,
chytáme do dlaně minuty věčna a přenášíme moře,
milencům smějem se zeleným a jejich přáním – komicky šťastní,
že máme co ničit a bořit, abychom mohli stavět Paláce Hlouposti,
jež v nás všech stejně dříme a občas zvedne svou necudnou hlavu:
dá políček naší práci a jazyk vyplázne na naši slávu.